Vysočiny Jihlava  
velikost textu:  A A A
Baroko

Třicetiletá válka

V závěru třicetileté války postihla Jihlavu pohroma - 13. března 1645 bylo město obsazeno švédskou armádou. Silná posádka s plk. Samuelem Österlingem využila strategické polohy Jihlavy a přebudovala ji na mohutnou barokní pevnost s důmyslným systémem zemních opevnění, kterému musela ustoupit předměstí i mnohé cenné stavby ve vnitřním městě. Avšak po obklíčení Jihlavy císařskými oddíly červnu 1647 se situace pro město i jeho švédskou posádku zásadně změnila. Dioráma představuje bojovou scénu z obléhání Jihlavy, které skončilo 7. prosince t. r. švédskou kapitulací. Po ukončení bojů zůstalo v Jihlavě jen 234 domů asi s tisícovkou obyvatel, okolí leželo v troskách, byly zničeny všechny mlýny, valchy, soukenické rámy a vypáleny zbytky předměstí i městské vsi. Švédská okupace města patří k největším pohromám v jeho historii. Pro názornost jsou do celku umístěny dva plány Jihlavy z konce třicetileté války, kresba města, vpravo vchodu pak cenná komoda a vývěsní štít.



Rekatolizace

Období rekatolizace na Jihlavsku je spjato s působením jezuitského řádu, který byl slavnostně uveden do města 29. srpna 1625. Postupně ve městě vybudovali svou kolej, seminář a kostel. Postavením nové budovy gymnázia v roce 1727 se zakončily jejich stavební aktivity. Součástí dioramatu je jihlavské jezuitská lékárna a knihovna, cenné je intarzované klekátko i barokní obrazy a doplňky. Maketa uprostřed místnosti představuje původní podobu jezuitského kostela sv. Ignáce z Loyoly postaveného Italem Jakubem Braschou v roce 1689.

Řádoví spolubratři jihlavské jezuitské koleje se stali nejen na 148 let představiteli jihlavského středního školství, ale i šiřiteli křesťanství a evropské barokní kultury v širším slova smyslu. Vždyť pracovali i daleko od Jihlavy jako misionáři ve střední i jižní Americe, v jihovýchodní Asii i na tichomořských ostrovech, jako např. Šimon Boruhradský, Jan Siebert nebo Augustin Strobach.



Jihlavské baroko

Začátkem 18. století dochází v Jihlavě k hospodářskému oživení. Město vstupuje do nové epochy, barokní doby. Nový životní styl se odráží ve výstavbě, při které se uplatňují bohatší vrstvy snažící se svými sídly napodobovat šlechtické paláce. Obytné místnosti bývají bohatě zdobené štukováním a dostávají podobu skromnějšího šlechtického salónu. Na stěnách se objevují tapety, ale také nástěnné malby ve štukových rámech. Parkety se vyvíjejí v intarzované obrazce. Na plátnech závěsných obrazů na stěnách nalezneme krajinné náměty, zátiší a portréty, zejména členů rodiny. Nábytek byl zdoben bohatými řezbami a intarziemi. Židle a křesla dostaly čalounění. Kabinety - přepychové skříňky s množstvím zásuvek - stály na desce psacího stolu nebo na samostatných sloupkových nohách. Rozšířeným typem nábytku se stal skleník, určený k vystavení zejména cínových, skleněných a porcelánových předmětů.



Jihlavské baroko II

V době baroka vrcholí sláva cínařství. Cínovým jídelním nádobím jsou běžně vybavovány domácnosti měšťanů, pro církev cínaři vyráběli mj. svícny, křtitelnice, kadidelnice a kalichy. Od druhé poloviny 18. století však již čelné místo ve vybavenosti měšťanských salonů zaujímá velmi žádané české sklo. Z Čech se rozšířily i dvě novinky – křišťálové sklo a tzv. dvojstěnné sklenice. Prosazují se i porcelánové výrobky mající často podobu módních orientálních postaviček. Mezi nejznámější výrobky patřila produkce královské manufaktury ve francouzském Sevres a výroba ve Vídni. V jedné z vitrin vidíme ukázky.

V další vitríně jsou ukázky platidel u nás z 18. století, tzv. tolarové měny. Tolar byla velká mince z kvalitního stříbra. Od r. 1760 se drobné mince razily z mědi, později se objevily první papírové peníze u nás, tak zvané bankocetle.


Hospodářský život města

V 18. století zůstávalo v Jihlavě hlavním řemeslem soukenictví. Místní mistři se specializovali na výrobu sukna pro armádu. Pokus Marie Terezie zřídit v Jihlavě moderně organizovanou státní manufakturu však narazil na odpor jihlavských mistrů. Přesto se v druhé polovině 18. století Jihlava stala jedním z největších výrobců v celé monarchii. Začínají prosperovat i ostatní městská řemesla, především sladovnictví, kloboučnictví a cínařství. V Jihlavě působilo na 1000 mistrů, 30 cechů a 66 druhů řemesel. Velké vážnosti a úctě se těšily nejrůznější cechovní symboly - cechovní artikuly, truhlice, pečetidla, praporce či poháry. Budování nového silničního spojení mezi Prahou a Vídní, které odedávna procházelo i Jihlavou, přispělo k výraznému rozšíření a zrychlení obchodu.



Osvícenská doba v Jihlavě

Za vlády osvícenských panovníků – Marie Terezie a Josefa II. došlo k reformám, které pohnuly starými řády. Změny v Jihlavě zasáhly vojenství, ekonomiku, oblast veřejné zprávy, finance, církve a náboženství, školství a kulturu, zdravotnictví, dopravu i různá veřejná zařízení. Výstavba silniční sítě umožnila zavést pravidelnou poštovní dopravu a přepravu soukromých osob. Nový průběh zemské hranice vyznačily čtyři kamenné hraničníky, jihlavské ulice dostaly své úřední názvy. Jezuitské gymnázium bylo postátněno, vzniká povinnost šestileté školní docházky. Jihlava získala stálou vojenskou posádku. V roce 1786 byl zřízen tzv. regulovaný magistrát na čele s prvním purkmistrem Jakubem Goskem ze Sachsenthalu. Kulturní rozvoj města dokládá přítomnost divadelních společností a činnost tiskárny brněnského tiskaře Josefa Jiřího Traxlera. Po zrušení řádu odcházejí z Jihlavy jezuité i dominikáni. Jejich majetky přecházejí pod správu státu, většinou se dostávají do rukou armády. Pohledem na vystavené dokumenty a obrazy končí procházka jihlavským 18. stoletím.



nahoru